Zapomnění - 3. kapitola

24. prosince 2012 v 16:14 | Jannie |  Zapomnění
Další kapitolku vám dávám jako dárek pod stromeček :) Za chvíli mě čeká štědrovečerní večeře, takže se nebudu dlouho zdržovat. Šťastné a veselé a hlavně si odpočiňte a užijte svátky.. Dobrou chuť :))





Radostně zavýskla. "Bráško!" Nato udělala pár dlouhých kroku a nevšímajíc si Veroniky jej prudce objala. Muž zakašlal, ale nedokázal se od ní odtáhnout. Jeho sestra! Jediný člověk, na něhož si vzpomínal. Dala mu tím tolik naděje.

"Řekli mi, že si nic nepamatuješ!" řekla a políbila ho na obě tváře.

"Já nevím.." začal, ale nepustila ho ke slovu.

"Jsem tak ráda, máma z toho byla celá zdrcená. Nešla, protože se bála, že ji nepoznáš. Ale já musela jít, musela jsem se přesvědčit a…"

Její radostné výlevy přerušil tichý vzlyk z rohu místnosti. Julie se ohlédla a zrak jí padl na Veroniku. Přejela ženu pohledem a ve tváři se jí objevilo znechucení. Stejně jako v hlase, kterým následně promluvila.

"Co ty tady chceš?"

Veronika se smutně zamračila. "Je to přece můj snoubenec!"

"Vážně?" odpověděla Julie jízlivě a založila si ruce na prsou. "A pamatuje si tě?"

V ten okamžik se v její tváři objevila taková bolest, až s ní muž málem soucítil. Okamžik upírala zrak na Julii a pak střelila pohledem po něm.

"Musíš si přece něco pamatovat…" zašeptala úpěnlivě.

Na jednu setinu vteřiny měl chuť říct ano, lhát, aby žena nebyla tak zoufalá. Pak ovšem jeho hlava zavrtěla a on s ní již musel spolupracovat.

"Omlouvám se, ale…já vás neznám."

"Ach…" Veronika se otočila a horlivě si dlaněmi utírala uslzené tváře. "Potom asi půjdu." Sebrala ze židle svou kabelku a otočila se k odchodu.

Julie ji potěšeně sledovala, a když se za ní zavřely dveře, šťastně se otočila k bratrovi, jako by tam byli sami již od počátku.

"Matěji, tak jsi mi chyběl!"

"Matěji? Tak se jmenuju?"

Příkývla a stiskla mu dlaně. Byla z toho tak unešená, že okamžitě volala jejich matce. Zatímco přecházela po pokoji a radostně hlaholila do telefonu, muž sledoval židli u dveří. Ležel na ní béžový vyšívaný šátek.
Julie mu znenadání položila telefon k uchu a rty naznačila, že s ním chce máti mluvit. Přitiskl si aparát k uchu slabou rukou a pozdravil.

"Ahoj, mami."

Z druhé strany se ozýval vzlykot míšený se smíchem.

"Matýsku." ten hlas znal. Objevila se další vlna vzpomínek, tentokrát na hezkou tmavovlasou ženu se zelenýma očima a jemnými rysy. Jeho máma.

"Matýsku, tak ty si pamatuješ?"

"Ano mami...mám tě rád."

Hovořil s ní a cítil se šťasten. Naplňovala ho radost. Vzpomněl si. Není tak ztracený, jak si myslel. Znal alespoň část sebe. Ani si nevšiml, že přišla a odešla nějaká lékařka, s níž Julie hovořila. Jakmile rozhovor ukončil, sestřička se pousmála a důležitě si odkašlala.

"Mluvila jsem s doktorkou. Za dva dny můžeš domů."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Em Em | Web | 26. prosince 2012 v 19:49 | Reagovat

Veroniky je mi líto, ale chci další kapitolu. A jako vždy, smekám :))

2 Jannie Jannie | Web | 27. prosince 2012 v 9:39 | Reagovat

[1]: Nemusíš smekat pokaždé :D:D děkujiii, jo mě taky :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama